Příběh jedné rodiny, kdy Ouško naslouchá

Přijde Vám občas, že se Vaše dítě chová jinak než ostatní děti? A říkají Vám všichni kolem: To se Ti zdá, každé dítě je jiné? A říká Vám vnitřní hlas, že není něco v pořádku? Tak takhle to bylo i u nás.

Jan 3 roky – diagnóza: vývojová dysfázie nebo PAS? Stále nevíme. A projevy? NEMLUVÍ.

Jako každé dítě, museli jsme i my, absolvovat kolečko vyšetření. Tedy spíše stále chodíme na nová a nová místa. Po vyšetření psycholožkou nám bylo doporučeno, ať dáme Jana do školky. Potřebuje do kolektivu. Takže super. Přijala nás školka se speciální třídou. Říkala jsem si, ó bože, speciální třída. Přece naše dítě nepatří do speciálky?

Jan ale nastoupil do běžné třídy. Vzhledem k tomu, že stále nemáme diagnózu a Jan v běžné třídě funguje bez větších obtíží, není důvod pro speciální třídu.

Přišel první týden školky a bylo mi řečeno, že se o Janovi bavil učitelský sbor, a že by pro něj byla určitě lepší ta speciálka. Prý menší třída, méně dětí a asistentky by na Jana měly více času. Ano chápu. Nechce si hrát s dětmi, drží se často paní učitelky za ruku. Když něco potřebuje, musí si paní učitelku dovést tam, kam potřebuje. Vlastně si paní učitelku hodně usurpuje pro sebe.

Naštěstí je paní ředitelka chápavá a domluvily jsme se, že Jan zůstane v běžné třídě. A pokud to opravdu nepůjde, budeme uvažovat o přeřazení. Po pár týdnech pobytu ve školce je Jan více komunikativní a začíná si více hrát.

Následovalo vyšetření na psychiatrii. Zde nám paní doktorka položila jasnou otázku: A co chcete vy? Chcete speciální třídu? Moje odpověď byla jasná: Nejsem přesvědčená o tom, že mu to prospěje a já to prostě nechci. Paní doktorka řekla „super“, napíšeme asistentku do běžné třídy. Také si myslím, že potřebuje normální kolektiv. Tento výrok mě na 100% přesvědčil o tom, že to dáme, a že budeme v běžné třídě.

Já stále věřím tomu, že Honzík je šikula. Určitě mu kolektiv pomůže k tomu, že začne mluvit a všechno dožene. Je to přeci zdravý kluk.

Paní psycholožka nás také upozornila na existenci kdyňského Centra Ouško. Díky paní Ticháčkové, předsedkyni Ouška, jsem se dozvěděla další, pro mě tolik důležité informace. Jakou oporu mají dnes lidé s handicapovanými dětmi v sociálním systému, jak s Janem pracovat, co bychom mohli zkusit. Vzpomínám si na jedno sezení s paní Ticháčkovou. Venku právě projela kolem oken sanitka. Když se paní Ticháčková zeptala: „Slyší Jan dobře?“, nechápala jsem, proč se ptá. „No projela sanitka a Jan nic.“ Ptala jsem se sama sebe, proč jsem Jana neobjednala na ušní. Proč mě to nenapadlo? … … Logopedie.  „Chodíte na logopedii?“ No nechodili jsme samozřejmě.

Chci tím říct, že díky odborníkům jsme se někam posunuli. Byl tu někdo, kdo nám dokázal říct, co máme dělat. Co nám pomůže. Byl a je tu někdo, s  kým mohu mluvit o všech obavách a mám se s kým poradit. Pokud i Vám vnitřní hlas říká, že něco není v pořádku, neuzavírejte se do sebe, mluvte s lidmi, kteří mají zkušenosti a ví, co a jak… Je to hrozně důležité.

Konečné rozhodnutí, co udělat, zůstane vždy stejně na Vás, protože vy svoje dítě znáte nejlépe, ale budete vědět, že nejste sami a budete mít sílu jít za svým cílem.

Autorkou je maminka z Plzeňska

Autor příspěvku: admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *